Rodiče se často ocitají ve složité situaci, kde ve svém okolí slyší protichůdné informace o dětské psychice a jejím vývoji. A právě tohle téma je jedno z nich a někdy je výsledek pro děti ještě náročnější než zastaralý přístup. Oslovil mě článek z Facebooku Tisíc tváří radosti o zrcadlení emočního stavu dítěte, který ale ukazuje pouze jednu stranu mince.
Děti potřebují vidět, že jsou viděné, aby viděly sebe, aby viděly druhé, aby viděly, že svět je fajn místo pro život. Často tedy rodiče používají věty:
„Vidím, že si nechceš obléknout tuto bundu. Asi je ti v ní horko.“
„Vadí ti, že jsem si teď hrála s bráškou. Chtěl bys, abych se chvíli věnovala tobě, viď?
„Jsi smutný, že jsi nevyhrál. Každého by to mrzelo.“
„Vidím, že se ti dnes nechce do školky. Chtěla bys zůstat doma tak, jako mladší brácha.“
„Závidíš kamarádce, že dostala hodně dárků. Taky by sis přála novou panenku.“
„Hodně tě to vystrašilo, viď? Muselo to být děsivé. Každý by se lekl.“
O důležitosti empatického uznání emocí, které dítě prožívá, se mluví již mnoho let, je to důležitý neurologický proces podpory vývoje dětského mozku. V praxi tedy přijímáme své dítě v jeho emocích, popisujeme je, reagujeme na ně a uznáváme je. Dítě se tak učí rozumět svému prožívání, vztahu s jinými lidmi a pojetí samo sebe jako celistvé bytosti. Pokud je tedy toto přijetí ze strany rodičů naplněno a přijímáno s klidem, dítě se učí své emoce vnímat, chápat a regulovat také s klidem a není to pro něho zdroj stresu. Emoce se nestávají něčím, co musíme potlačit a zapudit dříve než nás ochromí a zatíží.
Tato informace se mezi rodiči velmi rychle šíří a mnoho uvědomnělých rodičů se jimi již řídí. Je ale velmi časté, že svým dětem chceme tak moc pomoci od nepříjemných emocí, že uděláme cokoliv, aby se děti v emocích nezmítaly vůbec. Někdy jsou dokonce rodiče zavaleni pocitem viny a vlastní neschopnosti své děti před emocemi ochránit, že udělají témeř cokoliv, aby jejich dítě netrpělo a nemělo ze světa pocit, že je zlý. Ale jakou zkušenost si děti odnáší z těchto přehnaně protektivního chování rodičů? Že já za žádnou cenu nesmím zažít nic nepříjemného, je to něco nepřípustného a všichni kolem mě mi musí pomoc se tomuto vyhnout. Děti se pak přes tuto zkušenost stávají manipulativní a nepřímo nutí své okolí, aby se vše řídilo podle nich, protože jedině tak nezažijí nic nepříjemného.
A jak z toho tedy ven, když na jednu stranu je to vlastně podpora dětí a na dlouhou stranu to dítěti ve výsledku škodí? Cesta je přes přijetí, ale zároveň neměnění reality podle přání dětí. Je potřeba dětem jejich emoce uvědomovat, ukazovat jak s nimi pracovat, ale neumetat před nimi cestičku. Nechat je vejít i do nepříjemných situací, jednat s nimi na rovinu a dát jim klidnou podporu, jak to celé zvládnout. To pak děti učí překonávat překážky a růst ve zdravého jedince, který respektuje své potřeby, ale i potřeby druhých.
„Vidím, že si nechceš obléknou tuto bundu. Asi je ti v ní horko. Teď je, ale zima a musíme být dobře oblečeni. Je skvělé, že si bundu necháš na sobě“
„Vadí ti, že jsem si teď hrála s bráškou. Chtěl bys, abych se chvíli věnovala tobě, viď? Já teď, ale potřebuji dovařit to jídlo a pak si můžeme spolu hrát na písku.“
„Jsi smutný, že jsi nevyhrál. Každého by to mrzelo. V téhle hře, ale může vyhrát vždy jen jeden. A my se musíme naučit někdy si na své vítězství počkat.“
„Vidím, že se ti dnes nechce do školky. Chtěla bys zůstat doma. Já teď, ale musím pracovat, a nechci, abys tady doma byl sám. Tak mám pro tebe tuhle možnost jít do školky a až tě vyzvednu můžeme zase být spolu. A na to už se moc těším.“
„Hodně tě to vystrašilo, viď? Muselo to být děsivé. Každý by se lekl. Tohle se někdy stává, že tady za tím plotem je ten velký uštěkaný pes. Teď už to víš a můžeme se na to připravit.“
Přeji všem rodičům sílu a nadhled, toto vše s dětmi každý den zvládnou a užít si i případné chyby. S láskou Renata